Vážení příznivci a přátelé našeho muzea!
Vydejte se s námi hledat časoprostorové souřadnice, v nichž se pohybovali lidé zapsaní do dějin města Semil a okolí výrazněji než pouhým záznamem v matrice pokřtěných, oddaných či zesnulých. Navštivte dlouhodobou muzejní expozici Osobnosti Semilska a hledejte odpověď na otázku jak žili a čím se zapsali nejen do povědomí obyvatel města, ale v některých případech do historie naší vlasti…
/1/
Nejstarší písemná zmínka o Podmoklicích je z roku 1318, resp. 1322, o Semilech z roku 1352. Semilská fara odváděla 12 grošů papežského desátku ročně a byla nejlépe situovanou farností v horním Pojizeří. Bozkovská fara odváděla 6 grošů, vysocká 4 až 4 1/2 groše, železnobrodská jen 3 groše.
Dřevěný kostel stál u nepravidelného obdélníkového rynku, v místech, kde dodnes stojí kostel sv. Petra a Pavla. Kolem kostela byl až do začátku 19. století hřbitov. Na nám neznámém místě stála středověká tvrz. První domky byly postaveny v blízkosti náměstí. Dolení část obce zaplavovala Jizera, proto byla obydlena až později. Říkalo se tam Na Bělidlech a až do 19. století se tam na loukách bělilo plátno. Na Kruhách byl ještě v 18. století rybník.
Patrně v 16. století nahradil semilskou tvrz nevýstavný, ještě v 19. století jen jednopatrový, několikrát požárem stižený, zámeček. Většinou sloužil panským úředníkům a proto měl jen velmi střízlivé vnitřní vybavení. K zámku patřil pivovar se spilkou a padesát sáhů dlouhým klenutým sklepem, poplužní dvůr a další hospodářské objekty, pole a lesy.
Již na úsvitu dějin se Semily staly sídlem správy panství a zůstaly jím až do 19. století, kdy vývojem překonané patrimoniální úřady nahradily okresní úřady. Okresním městem byly nepřetržitě až do konce roku 2002. Dnem 1. ledna 2003 se v souladu s novým územním uspořádáním České republiky staly pověřenou obcí…
Nejpozději začátkem 16. století, ale patrně již dávno před tím byly Semily povýšeny na městys s právem pořádat tři osmidenní výroční trhy a každou sobotu týdenní trhy. Ve znaku měly z nám neznámých důvodů u stromu stojícího jelena.
Obyvatelům se nevyhýbaly přírodní pohromy, války, zhoubné požáry, epidemie, ani poddanské rebelie. Skromné živobytí jim zajišťovalo zemědělství, tkalcovství, plátenictví a řemesla. Byl tady cech krejčovský, sedmerácký, truhlářský, tkalcovský, pekařský, pernikářský a mlynářský, obuvnický i řeznický. V Podmoklicích bylo kolem roku 1700 jedenáct hrnčířských pecí.
Od poloviny 18. století se v Podkrkonoší hrály vánoční a velikonoční hry. Středisky lidového divadla byly Bozkov, Železný Brod, Zásada, Držkov, Vlastiboř, Vysoké nad Jizerou a Stará Ves. V rukopise dochovaná tzv. Semilská vánoční hra prokazuje, že se také v Semilech hrály lidové vánoční a velikonoční hry.
/2/
V šedesátých let 18. století věku skončily války o rakouské dědictví, císařovna Marie Terezie se pustila do dalekosáhlých reforem své říše, ale zlikvidovala poslední zbytky politické a právní suverenity Čech. Poddanské městečko Semily patřilo od roku 1748 hraběcímu rodu Millesimů. Mělo přes 600 obyvatel a zhruba 150 domů. V jednom byla škola. V ní se učiteli Arnoštu Novákovi narodil synek Josef. Vyrostl z něj typický josefinský osvícenec, chápající službu církvi jako lidu prospěšnou osvětovou službu. Josef František Novák (1767-1844) je prvním semilským rodákem, který se proslavil. Nejdříve byl ředitelem českobudějovického biskupského semináře, potom arcibiskupem zadarským.
Na sklonku 18. století se v Semilech narodil zakladatel moderní české fyziky a spolutvůrce její odborné terminologie František Adam Petřina (1799-1855), absolvent filozofické fakulty pražské univerzity, profesor na lyceu v Linci a Karlovy univerzity v Praze.
/3/
Koncem 18. století měly Semily 184 domů a 1061 obyvatel, z toho 554 žen a 507 mužů. Obyvatelé se živili zemědělstvím a tkalcovstvím, hrnčířstvím a truhlářstvím, pracovala zde papírna. Začátkem 19. století se pokoušel majitel panství Jakub Veith o výrobu javorového cukru na velkostatku v Podmoklicích.
Semily ležely stranou center národního hnutí, ale určité kontakty s nimi měly. Ve škole se učilo česky, ale o český překlad Robinsona měli z celého města zájem pouze korektor František Hybler a kaplan Josef Machek; ten si abonoval i Českou kroniku od Františka Martina Pelcla. Kolem roku 1800 se ve vrchnostenském špejcharu hrálo německé a české divadlo. Hudebníci nastudovali a v kostele provedli Requiem a další mše W. A. Mozarta, na zámku se podle nepotvrzené tradice hrála Mozartova opera Don Juan.
Dr. František Ladislav Rieger (1818-1903), zakladatel moderní české politiky, národohospodář, strhující řečník a debatér s přesvědčivými argumenty vždy po ruce, zemský a říšský poslanec, ale také milovník divadla, hudby a výtvarného umění, byl synem semilského mlynáře. V českém společenském a politickém životě byl se svými vědomostmi, vzhledem a sebevědomým vystupováním nepřehlédnutelnou osobností.
Oženil se s dcerou zakladatele české historiografie a politika Františka Palackého Marií, měl s ní tři děti, dcery Marii a Libuši a syna Bohuše. V srpnu 1853 ji poprvé přivedl do Semil a odtud se s ní vydal na svatební cestu do Krkonoš.
V Semilech na Komenského náměstí, v domě zvaném Vlkánovsko, pobýval v letech 1858 a 1860 František Palacký. Od roku 1948 ho tam připomíná pamětní deska.
Dr. Fr. L. Rieger hájil české zájmy ve vídeňském parlamentu a na zemském sněmu, ale jako obhájce české věci byl přijat také panovníky ve Francii a Rusku. Začal vydávat Riegrův naučný slovník, zasloužil se o vznik Národních listů, vybudování Prozatímního a posléze Národního divadla v Praze, usiloval o zřízení české univerzity, techniky a akademie věd a umění. Byl oslavován i zatracován.
Dne 3. března 1903 zemřel. O čtyři dny později se s ním česká veřejnost v Praze rozloučila. Věnci a kyticemi zasypaná rakev s ostatky byla nejdříve vystavena v Pantheonu Národního muzea a potom uložena do rodinné hrobky na Vyšehradě, kam z Václavského náměstí dospěl tisícihlavý pohřební průvod až po několika hodinách.
Po Dr. Riegrovi byla roku 1909 pojmenována turistická stezka v údolí řeky Jizery mezi Semily a Železným Brodem. V Semilech na náměstí byl roku 1928 odhalen Riegrův pomník, dílo sochaře Ladislava Šalouna. Na Kozákově byla ve stejném roce slavnostně otevřena Riegrova turistická chata. Návštěvníci Českého ráje a Podkrkonoší ji s menšími přestávkami využívají dodnes.
Roku 1934 byla na zbytku Riegrova rodného mlýna, nyní Městském informačním středisku, umístěna pamětní deska s jeho portrétem. Město Semily vydalo v roce 1993 knihu Roberta Saka Rieger: Příběh Čecha devatenáctého století s předmluvou tehdejšího předsedy české vlády Václava Klause a devítiletá škola v Řekách se stala Základní školou Dr. Fr. L. Riegra.
/4/
V Semilech se narodila Marie Kwaysserová (1849-1913), básnířka a překladatelka básní Jaroslava Vrchlického a dalších českých autorů do němčiny a Jan Ladislav Čapek (1858-1913), gymnazijní profesor a klasický filolog, překladatel z řečtiny a latiny. V Jesenném se narodil chemik a vynálezce, tovární kolorista Vincenc Kwaysser (1837-1901), později majitel druhé v Semilech provozované fotografické živnosti, který společně s Josefem Prokopem (1847-1902), výtvarně a herecky nadaným malířem pokojů a majitelem továrny na rakve, namaloval roku 1874 oponu s pohledem na město pro divadlo na radnici, P. František Xaver Laurin (1829-1913), teolog, profesor vídeňské univerzity a kněžského učiliště a v Jesenném-Trojánkách Jan Dolenský (1859-1933), učitel, spoluzakladatel Pedologického ústavu v Praze a pedagogický reformátor, publicista a autor řady historických knih. V Bozkově se narodil P. Josef Alois Kouble (1825-1886), katolický kněz a spisovatel. Působil v Držkově, Vysokém nad Jizerou, Příchovicích, Semilech a Bozkově. Jeho rodný dům je označen pamětní deskou. V Benešově se narodil poutník do Svaté země P. Josef Kousal (1856-1935), katolický kněz zajímající se o osudy vězňů, jeden ze zakladatelů české penologie, autor odborných pojednání a ředitel první Zemské polepšovny v Čechách.
/5/
Do české politiky, vědy a literatury zapsaly se Semily prostřednictvím svých rodáků již v první polovině 19. století. Jejich výtvarná tradice se začala vznikat až později. Čeští malíři-krajináři se o Semilsko příliš nezajímali. Na svých cestách do Krkonoš sem pravděpodobně zavítal jen zakladatel české krajinomalby Antonín Mánes. Při první návštěvě, nebo záhy po ní, namaloval roku 1825 v Praze vystavený obraz Na Jizeře, při některé z dalších cest roku 1840 tamtéž vystavený Mlýnský potok u Semil.
Z roku 1862 je dvanáct většinou jen na fotografiích dochovaných akvarelů a kreseb se semilskými motivy od syna Fr. A. Petřiny MUDr. Theodora Petřiny (1842-1928), malíře autodidakta, ale profesora Univerzity Karlovy v Praze a lékaře-specialisty na mozkové nádory.
V poslední čtvrtině 19. století navštívili Semily malíři-krajináři a ilustrátoři Vojtěch Brechler (1826-1890), Karel Liebscher (1851-1906) a turnovský znalec lidové architektury Jan Prousek (1857-1914).
/6/
Ještě v polovině 19. století žily Semily poklidným životem. Měly i s Podmoklicemi 2818 obyvatel a více se podobaly vesnici než městu. Nejvýstavnější budovou byl jednopatrový zámek s hospodářskými objekty včetně pivovaru. Pozoruhodná byla zámecká zahrada se staletými stromy.
Semily se staly sídlem okresního úřadu a později okresního hejtmanství, roku 1859 byl zahájen provoz na železniční trati z Pardubic do Liberce, v letech 1861-1865 byla v Řekách postavena první Schmittova přádelna a mechanická tkalcovna.
V říjnu 1860 byly schváleny Stanovy Čtenářsko-zpěváckého spolku Jizeran, v prosinci 1864 Stanovy k udržení míru a pořádku mezi ochotníky, založen byl Čtenářský spolek, předchůdce městské knihovny, a roku 1871 tělocvičný a hasičský spolek Sokol.
Roku 1874 byla roubená radnice z roku 1701 nahrazena novou budovou se sálem vhodným pro pořádání divadelních představení a koncertů. V září 1888 založil Antonín Švejnar, bývalý sazeč jičínské tiskárny, v nízké budově za čp. 113 na Komenského náměstí první semilskou tiskárnu. Roku 1889 vydal první satirický občasník Hlasy z Cimbálu
. V Semilech se narodil PhDr. Bohumil Kučera (1874-1921), profesor experimentální fyziky na Univerzitě Karlově a první český jaderný fyzik předchůdce a učitel nositele Nobelovy ceny akademika Josefa Heyrovského. Dalším semilským rodákem byl literárně činný cestovatel Jan Kamenický (1876-1951), autor mnoha cestopisných publikací. V roce 1941 byla po něm pojmenována hřebenová turistická stezka z Bítouchova na Spálov.
Roku 1879 se v Semilech usadil advokát a spisovatel Antal Stašek (1843-1931), vlastním jménem Antonín Zeman, rodák ze Stanového u Vysokého nad Jizerou, nejstarší syn stanovského písmáka Antonína Zemana (1820-1912). Jeho nejznámějšími díly jsou romány Blouznivci našich hor, V temných vírech, Na rozhran a O ševci Matoušovi a jeho přátelích. Oženil se s Kamilou Schönfeldovou, o čtrnáct let mladší dcerou nájemce semilského panského dvora, pivovaru a vinopalny. Za rok se jim narodil první syn Kamil, pozdější novinář a spisovatel Ivan Olbracht (1882-1952). Semilské zážitky se promítly do románů Žalář nejtemnější, Podivné přátelství herce Jesenia, povídkových knih O zlých samotářích a Bejvávalo. Antal Stašek bydlel v Semilech do roku 1913, kdy se odstěhoval do Prahy-Krče, kde v osmaosmdesáti letech zemřel. V semilském urnovém háji je pomníček s nápisem Antal Stašek.
Na něm umístěnou urnu se spisovatelovým popelem v roce 1933 ukradl neznámý pachatel.
Roku 1960 byl v domě, kde žil Antal Stašek a narodil se Ivan Olbracht vybudován jejich literární památník s Muzeem dělnického hnutí; od roku 1990 je zde městské vlastivědné Muzeum a Pojizerská galerie. Od roku 2002 je označen novou Antala Staška a Ivana Olbrachta připomínající pamětní deskou.
Při vstupu do městských sadů je od roku 1960 bronzové sousoší Otec a syn od sochaře Josefa Malejovského. Olbrachtovo jméno nese základní škola a gymnázium v Semilech.
V Podmoklicích se narodil Josef Vejvara (1869-1946), osobitý vyprávěč a redaktor přes padesát let činný v Národních listech. V roce 1881 přišel do Semil František Mizera (1861-1924), rodák z Nové Vsi nad Popelkou, a zůstal zde přes čtyřicet let. Byl učitelem a později ředitelem obecné a měšťanské chlapecké školy, sbormistrem Jizeranu a zejména dodnes nepřekonaným historikem města.
Politik Dr. Karel Kramář (1860-1937) se nenarodil v Semilech, ale ve Vysokém nad Jizerou, odkud se jeho otec, stavitel Petr Kramář, do Semil přestěhoval. Ve městě postavil novou radnici i několik rodinných domů, v okolí továrny, školy. Dr. Kramář v Semilech pobýval jen o prázdninách.
/8/
Generaci osmdesátých a devadesátých let 19. století v Semilech zastupují kromě již zmíněného spisovatele Ivana Olbrachta také Josef Sudek (1880-1944), Staškův obdivovatel a básník-podivín, František Havrda (1885-1951), učitel, sbormistr Jizeranu a tvůrce semilského hudebního archivu, autor knižně nevydaných “Hudebních pamětí města Semil” a četných fotografií Semil a hudební skladatel Jindřich Hybler (1891-1966). V Semilech se narodila doktorka přírodních věd Julie Hamáčková (1892-1968), první žena jmenovaná profesorkou Českého vysokého učení technického (1954) a potom zvolená děkankou fakulty, v Bořkově Magdalena Matoušková (1881-1948), autorka vzpomínkové knihy Nezhojí všechno čas (1948), matka PhDr. Josefa Matouška, na Hitlerův příkaz bez soudu popraveného studentského funkcionáře 17. listopadu 1939, v Bítouchově Stanislav Minařík (1884-1944), spisovatel, překladatel ze slovanských jazyků a nakladatel, ve Škodějově ThDr. Karel Farský (1880-1927), zakladatel a první patriarcha církve československé. V rodné obci ho připomíná pamětní deska a pomníček s bustou.
/9/
Prvním v Semilech narozeným výtvarníkem je sochař a restaurátor Josef Jiří Hlava (1884-1936). Po absolvování keramické školy v Bechyni studoval na uměleckoprůmyslové škole a u J. V. Myslbeka na akademii v Praze. Jeho mistrovskými díly jsou secesní výzdoba domu U Hořáků v Husově ulici z roku 1906 a figurální tympanon nad jevištěm sokolovny (Dělnického domu) v Semilech. Později se v Semilech narodili malíři Václav Vojtěch Novák (1901-1969) a Miloš Endler (1903-1993).
V Bystré nad Jizerou se narodila Anna Matoušová (1865-1920), absolventka malířské akademie v Mnichově, v Dolní Sytové malíř František Feikl (1877-1910) a jeho o šest let mladší, v životě i umění úspěšnější bratr Stanislav Feikl (1883-1933), žák pražské umělecko-průmyslové školy a Vratislava Nechleby na akademii. V Jesenném, kde učil jeho otec Josef Janoušek (1861-1931), přispěvatel do humoristických časopisů, se narodil avantgardní malíř František Janoušek (1890-1943). Po první světové válce studoval na pražské akademii u profesora Hynaise. Nejzávažnější obrazy namaloval ve třicátých letech, kdy osobitě rozvinul tvarosloví a poetiku surrealismu.
Malíř a grafik Jaroslav Skrbek (1888-1954) se narodil v Poniklé, mládí prožil ve Vysokém nad Jizerou, kam se celý život vracel. Také Semilsko je v tvorbě tohoto absolventa pražské akademie z ateliérů profesorů Maxe Pirnera a Maxe Švabinského početně zastoupeno.
/10/
Na přelomu 19. a 20. století žilo v Semilech a Podmoklicích 5077 obyvatel v 550 domech, o deset let později 6181 obyvatel v 655 domech. Přes protesty firmy Schmitt a některých občanů koupilo město od knížete Rohana část velkostatku se zámkem, pivovarem a zámeckou zahradou v Semilech, hospodářskými budovami a dalšími pozemky v Podmoklicích a okolí.
Byl ustaven Okrašlovací spolek (1898), který proměnil stráň nad zámkem v Palackého sady a bývalou zámeckou zahradu ve veřejně přístupnou Městskou zahradu, vybudoval a zpřístupnil vyhlídku na Krkavčí skále (1905) a Riegrovu turistickou stezku údolím Jizery (1909).
Do vypuknutí první světové války byl v secesním stylu postaven hotel Obecní dům, Městská spořitelna a Okresní nemocnice, Dělnický dům (pozdější sokolovna), několik činžovních domů v Husově ulici, na Komenského náměstí, Bělidlech a u mostu přes Jizeru, rodinné domky Na Kruhách, na nábřeží Svatopluka Čecha a dalších místech. Byl zbořen starý a postaven nový kostel sv. Petra a Pavla v novorománském slohu. Hlavními iniciátory semilského kulturního života byli studenti. Některé divadelní hry uváděli na zdejším jevišti bezprostředně po pražských premiérách. Založili sportovní klub (1900) a o čtyři roky později fotbalový oddíl. Roku 1906 uspořádali ve škole na Komenského náměstí první výstavu obrazů.
Roku 1900 koupil Švejnarovu tiskárnu na Komenského náměstí Josef Glos (1876-1947) a ve Špidlenově ulici pro ni postavil nový objekt. V květnu 1910 zprovozněná tiskárna se stala technicky nejlépe vybaveným provozem v Podkrkonoší. Ve dvacátých a třicátých letech tiskla i publikace na úrovni bibliofilií.
/11/
V roce 1921 bylo v Semilech a Podmoklicích 5421 obyvatel a 710 domů. Do roku 1930 vzrostl počet obyvatel na 6205 a domů na 868.
Semily žily poměrně čilým společenským a kulturním životem. Staraly se o něj okrašlovací, divadelní a pěvecký spolek. Na Ostrově byla vybudována plovárna a na pozemku Okrašlovacího spolku v Palackého sadech přírodní divadlo, bylo postaveno několik na místní poměry výstavných obytných domů a veřejných budov.
V Semilech žily pod pseudonymem Magda Bílá píšící Vlasta Vainová (1879-1958) a pod pseudonymem Poděbradská čtenářům známá Zdeňka Cekrová-Kvízová (*1899).
V roce 1928 se stal odborným učitelem na zdejší měšťanské chlapecké škole Antonín Šmíd (1895-1953), malíř-krajinář bez větších uměleckých ambicí, ale rozhodně ne bez talentu a významu pro město, jehož tvář dokumentoval na obrazech, akvarelech a lavírovaných kresbách. V polovině třicátých let zde začal kreslit a malovat semilský rodák Fedor Antonín Kracík (1899-1945). V roce 1945 byl přijat za člena SVU Mánes, ale brzy na to zemřel. Od dvacátých až do poloviny padesátých let často pobýval na Semilsku také malíř-krajinář Jan Hulínský (1889-1957).
V říjnu 1938 se Semily a Podmoklice sloučily v město se sedmi tisíci obyvateli.
/12/
Po okupaci Československa nacistickým Německem a vyhlášení protektorátu Čechy a Morava se obyvatelé města, pokud to bylo možné, snažili žít společensky a kulturně. Hráli divadlo, pořádali koncerty a výstavy, z Prahy si zvali známé osobnosti.
Když se po absolvování pražské uměleckoprůmyslové školy se do Pojizeří vrátilo několik začínajících malířů a sklářů, roku 1941 si v Semilech založili výtvarný spolek Tvorba. Jeho členy se stali Miloslav Janků, Otto Kubát (1913-1989), Josef Němec, Jaroslav Korda, Jozef Soukup, Olda Vodseďálek a další.
Miloslav Janků (1916-1994) se narodil v Úpici, ale od deseti do padesáti let žil a maloval v Semilech. Studoval monumentální malbu u profesora Františka Kysely na pražské uměleckoprůmyslové škole. Zajímal se jak o sklo, tak o malbu. Obrazy a kresby tvoří ucelenou vývojovou řadu od konce třicátých let až do smrti a svědčí o jeho velké lásce k přírodě a lidem v Podkrkonoší.
Josef Němec (1922-2000) se narodil ve Velkých Hamrech. Po absolvování sklářské školy v Železném Brodě (1936-1939) a uměleckoprůmyslové školy v Praze učil na pokračovací škole v Semilech. Spolupracoval také se semilskými ochotníky.
František Jiroudek (1914-1991) se narodil ve Lhotě na Kozákově, studoval na pražské akademii u Willi Nowaka. V Semilech a okolí maloval zejména v první polovině čtyřicátých let. Jeho přítelem byl rodák z Loukova, herec, režisér a divadelní ředitel Karel Palouš (1913-1999). Působil v ostravském Národním divadle, pražském Nezávislém a Realistickém divadle, kde roku 1966 uvedl Komedii o umučení a slavném vzkříšení Pána a Spasitele našeho Ježíše Krista na motivy podkrkonošských lidových her.
Bohuslav Holubec (1911-1983) se narodil se v Bystré nad Jizerou. Studoval na pražské akademii u Maxe Švabinského a Vratislava Nechleby a v Římě na Akademii krásných umění. Nejlepší obrazy z rodného kraje namaloval na začátku své výtvarné činnosti.
/13/
Druhá světová válka skončila porážkou Německa a jeho spojenců. Dne 10. května 1945 přijel do Semil, nadšeně vítán obyvatelstvem, gardový dělostřelecký motoristický pluk prvního ukrajinského frontu. Velel mu major Oleg Vladimirovič Penkovskij, později nejúspěšnější západní agent v KGB. Po odhalení byl obviněn z velezrady, odsouzen a popraven.
Od třicátých let působil na semilských školách dr. Vladimír Daníček (1901-1979). Podílel na místním společenském a kulturním životě, spolupracoval s Ústavem pro jazyk český ČSAV. Od začátku čtyřicátých let bydlel v Semilech Josef Václav Kučera (1908-1980), publicista, spisovatel a redaktor regionálního časopisu Beseda. Značný vliv na semilský kulturní život měl učitel Rudolf Hlava (1911-1988), všeobecně respektovaný sběratel kramářských písní, rukopisných zpěvníků, starých tisků a knižních značek, regionální historik a spoluzakladatel semilského muzea. Nejhodnotnější části jeho sbírek získalo Národní muzeum v Praze.
Publicistu, spisovatele a politika Pavla Tigrida (*1917), vlastním jménem Pavla Schönfelda, si připomínáme přesto, že se nenarodil v Semilech, ale v Praze. Pochází z rozvětvené rodiny Schönfeldů a byl rodově, nikoliv názorově, spřízněn s Ivanem Olbrachtem. Za druhé světové války a od únorového komunstického puče žil v zahraničí. Po pádu komunismu se vrátil a zapojil do politického a kulturního života.
/14/
V padesátých let se výstavy obrazů konaly v přízemí radnice a v čítárně městské knihovny.
Malíř, grafik a ilustrátor Vladimír Komárek (1928-2002) se narodil v Hořensku u Semil, ale dětství prožil v Hasprunce na Slovensku. Od roku 1939 žil s rodiči v Nedvězí u Semil. Navštěvoval železnobrodskou sklářskou školu, pražskou Akademii výtvarných umění a Vysokou školu uměleckoprůmyslovou ve sklářském ateliéru profesora Karla Štipla. Knižní podoby se dočkalo Pojednání o mé radostné cestě od kolébky ke krematoriu, Srdce ve skříni a Vladimír Komárek – řeči s Pavlínou. Pro českou kulturu má stěžejní význam jeho od padesátých let rozvíjená malířská, grafická a ilustrátorská tvorba. K jeho vrcholným dílům patří Poslední večeře a roku 2001 pro kostel sv. Petra a Pavla v Konecchlumí namalovaná Křížová cesta.
Komárkovými “skorosoučasníky” byli malíř J. Klápště, skláři P. Hlava a A. Matura, ilustrátor M. Jágr, hudební skladatel a klavírista J. Bažant, sólista opery a spisovatel L. Muška, malířka Pospíšilová-Plívová, filmová režisérka V. Plívová, medailér V. Housa aj.
Sklářský výtvarník Pavel Hlava (1924-2003) se narodil v Semilech. Studoval na uměleckoprůmyslové v Praze a svůj čas dělil mezi sklářský design a tvorbu skleněných plastik. Sklářský výtvarník Adolf Matura (1921-1979) se Bítouchově nenarodil, ale od dětství žil. Po studiích na pražské uměleckoprůmyslové škole se stal znamenitým rytcem skla. Později se přednostně věnoval sklářskému designu. Miloslav Jágr (1927-1997) se narodil v Podmoklicích na Olešce, ale klukovská léta prožil v Řekách. Po absolvování pražské Vysoké školy uměleckoprůmyslové se stal malířem, tvůrcem divadelních kostýmů a scén, ilustrátorem, autorem loutkových a kreslených filmů a výtvarným vysokoškolským pedagogem. Jeho “nejsemilštější” knihou je Kluk s křídly z roku 1980. V Semilech se narodil také autor populárních písní, skladatel filmové hudby a klavírista Jiří Bažant (*1924), zpěvák a režisér Ladislav Muška (*1928), autor povídek vydaných pod názvem “Můj táta Bivoj” a Václav Votoček (*1927), autor několika knižně i časopisecky publikovaných monografií o historii Semil.
Oldřich Oplt (1919-2001) se narodil ve Stružinci, studoval na pražské akademii, kde potom byl odborným asistentem, docentem i profesorem. Začínal obrazy ze sportovního prostředí, později dal přednost zátiším a krajinám z Podkrkonoší a Českého ráje. Malíř a grafik Jaroslav Klápště (1923-1999) se narodil v Záhoří u Semil. Studoval u Františka Tichého a Emila Filly na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Často pobýval a maloval na Čikváskách, v prostředí, které důvěrně poznal již v dětství. Malířka Břetislava Pospíšilová-Plívová (*1930) a její sestra filmová režisérka a spisovatelka Věra Plívová-Šimková (*1934) se narodily v Lomnici nad Popelkou, ale obě žijí v Chuchelně. V Košťálově se narodil scénograf František Skřípek (*1923) a o devět let později sochař a medailér Vlastislav Housa (*1932).
/15/
Roku 1960 bylo v Semilech vybudováno a zpřístupněno Muzeum dělnického hnutí s Památníkem spisovatelů Antala Staška a Ivana Olbrachta. Místnosti v přízemí byly vyhrazeny pro výstavy. Roku 1980 se zde konala první výstava Malíři Pojizeří, až dodnes každoročně opakovaná přehlídka obrazů, kreseb a grafických listů krajových autorů.
Roku 1979 měl v muzeu první samostatnou výstavu po absolvování ateliéru krajinářské a figurální malby Františka Jiroudka na pražské akademii semilský rodák Jiří Salaba (*1947). V Jiroudkově ateliéru se seznámil s Miladou Lipčíkovou a oženil se s ní. Dvacet let s ním žila a malovala v Semilech. K “semilským” autorům patří publicista, prozaik a překladatel Pavel Frýbort (*1946). Do semilského prostředí zasadil děj svých románů Karneval trpaslíků a Pouť. V sedmdesátých letech si koupil chalupu na Spálově malíř a grafik Vladimír Veselý (*1931), kde od poloviny devadesátých let každoročně pořádá Spálovská babí léta, podzimní setkání přátel a milovníků umění.
/16/
Po listopadu 1989 se z Muzea dělnického hnutí stalo Městské muzeum s vlastivědnou a uměleckou orientací. V prosinci 1991 byla při muzeu zprovozněna Pojizerská galerie. V podkroví muzea vznikla národopisná expozice Nezapomenutá minulost, v prvním poschodí historické budovy Muzea a Pojizerské galerie, v místnostech, kde v letech 1878 až 1913 bydlel spisovatel Antal Stašek s rodinou, měl svou advokátní kancelář a narodil se mu syn – spisovatel Ivan Olbracht, byla roku 1994 slavnostně zpřístupněna expozice Osobnosti Semilska, a vybudovaná podle scénáře doc. Mileny Lenderové a projektu arch. Arnošta Wagnera. V roce 2002 byla podle scénáře Antonína Langhamera doplněna o výtvarné umělce a nejstarší pohledy na město.
V devadesátých letech si koupil chalupu v Dolní Sytové herec Jan Kanyza (*1947) a proměnil ji ve svůj mimopražský domov s malířským ateliérem. Aktivně podílí se na kulturním životě v Pojizeří.
V Semilech a okolí se narodili či působili politici, spisovatelé, vědci, publicisté, kulturní činitelé a obrozenečtí kněží, hudební skladatelé a výtvarní umělci. Alespoň někteří svým významem překročili možnosti prostoru a času, takže se o nich víc vědělo ve světě než doma. Děkujeme jim za všechno, co pro město i českou kulturu vykonali…
Antonín Langhamer